Moje auto mi dávalo v životě mnohem větší smysl, a hlavně mnohem větší smysl pro to, abych byla šťastná a spokojenější. Když jsem poprvé začala řídit, najednou jsem v sobě ucítila ten zvláštní pocit, že jsem konečně v životě dosáhla něčeho velkého. Nebyly to jednoduché začátky, právě ty začátky jsou nejtěžší. Člověk se musí všechno naučit, naučit se všechny dopravní značky a znát cesty, kam chce jet. Je potřeba, aby člověk ty cesty znal tak dobře, aby se nikdy neztratil a jezdil po Praze jednoduše. Nejhorší bylo, když jsem jela někam, kde jsem to vyloženě tolik neznala, a ty začátky pro mě byly hodně těžké.

Vím, že je navigace, ale rozhodně si myslím, že ta navigace vás někdy zavede tam, kam ani nechcete. Mám takové zkušenosti, ale na druhou stranu je potřeba, abychom nové zkušenosti poznávali, protože život je od toho, abychom žili tak, jak od nás očekává, a my očekáváme od života. Ale právě život od nás chce, abychom se pořád učili. Já jsem se pořád vlastně učila, učila jsem se všechny ty svoje dopravní značky, všechny otázky, a to všechno jsem se naučila, ale ta praxe v řízení auta je naprosto jiná. Najednou jako kdyby vás nezajímaly značky a nic, ale najednou vnímáte to auto a musíte si s ním vlastně jako kdyby hrát.

To řízení auta je vlastně taková hra, která vás učí, jak správně řídit. Tohle mě přesně naučilo moje auto. Musela jsem se naučit všechny věci, které to auto ode mě vyžadovalo, a muselo mě to auto hlavně začít trochu poslouchat. Jakmile jsem se naučila své autíčko ovládat, najednou jsem tušila, že to auto je pohodlnější, a hlavně mě i poslouchá, protože když dáváte spojku do záběhu, měli byste to mít vlastně natrénované, a to auto už vlastně víte, jak ovládat. To auto to všechno vlastně svým způsobem vnímá a vnímáte to i vy, protože čím víc testujete to auto a víc si s ním hrajete, tím více zkušeností získáváte, a to přesně já jsem získala.